Sbírka básní, která se čtenářům dostává do rukou, je autorský výbor poezie Josefa Menšíka, průřez jeho dosavadní úspěšnou tvorbou zahrnující verše od nejranějšího období až po současnost. Narodil se v Brně a nyní žije v Dobříši. Pracuje jako zahradní architekt v Praze. Básně píše od dvanácti let a publikuje časopisecky.
Přispěl svými verši do Almanachu básníků s názvem Země v níž se rozednívá, který vydala Knihovna Jana Drdy v Příbrami v roce 2005.
V současné době píše pohádky.
O předchozí autorově sbírce Básník Trýzeň Kat napsal ve svém nominačním hlase pro anketu Lidových novin Kniha roku přední polský novinář Mariusz Szczygiel: “Metafyzika a duchovnost, jež jsem po smrti Ladislava Klímy nečekal.”
V Hostiích pekla autor tuto polohu prohlubuje a svou metafyzickou cestu jako básník potvrzuje.
Alexej Mikulášek ve svém doslovu napsal: “Svět tu vystupuje jako pole pro vládu Antikrista, který plně opanoval prostor a čas a čelí mu jen lyrický subjekt básní. Antitetičnost je vůdčí princip sbírky. Já a Ne-Já, Bůh a Svět, sváry v lidském nitru – rozpornější byl snad jen F. Villon…”
Ota Pavel, autor, jenž se do myslí čtenářů zapsal nejen zajímavým přístupem ke sportovní žurnalistice, ale též svými malebnými povídkami z křivoklátských lesů a o řece Berounce, neměl jednoduchý život. Dětství poznamenané druhou světovou válkou, mládí a zrání zas komunistickým režimem. Autorem byl více než kvalitním, jakým byl ale člověkem?
Z dobových fotografií na nás kouká milý člověk, který by nikdy nikomu neublížil, který má život rád a raduje se z něj, ale též člověk, jehož srnčí zrak je zakalen smutkem a bolestí, který se trápí a neví, co má dělat. Osobnost dvou tváří, dvou protikladů, dne a noci…?
Právě za Den bychom mohli ve spisovatelově životě brát jeho vyrovnanost, laskavost a dobrosrdečnost, které byly Otově povaze dané a které z něho dělaly člověka vlídného až bezbranného, hodného syna, bratra, manžela a tátu. Nocí se zas může chápat ona melancholie, úzkost a deprese, které do autorova života však vtrhly nečekány, nezvány a které se neblaze podílely na deformaci jeho bytosti a vědomí. V této biografii jsou čtivou formou zachyceny radostné a stinné stránky Otova života, což výborně dokresluje i rodinná korespondence, kde sám čtenář může posoudit den i noc života Oty Pavla.
Felix Krumlovský, autor několika pozoruhodných knížek o české historii, si vzal na paškál celkem 35 osobností, slavných Čechů a Moravanů, aby se podíval, na některé záhady, které jsou s nimi spojeny. Každá z těchto slavných osobností má svoji třináctou komnatu, do níž se nás pokusí zavést. Bude to vzrušující cesta do dávno minulých dějů, jež byly z nejrůznějších důvodů ututlány. Ukáže nám, že zdaleka ne všechno, co se o slavných Češích a Moravanech traduje, odpovídá skutečnosti. A historická pravda má v jejich případě někdy hodně podivnou podobu!
Sisi, fascinující císařovna rakouská, královna česká a uherská. Co o ní ve skutečnosti víme ? Vždyť už za života se stala legendou opředenou mýty. Prožila zdánlivě šťastné dětství, zamiloval se do ní pohledný a
mocný císař Franz Josef I. a ona se stala jednou z nejkrásnějších panovnic své doby. Proslavila ji její krása a podivínský způsob života, který se neslučoval s významným postavením císařovny. Většina románů, které ji vykreslují jako mučednici bez viny je zcela ve stylu sladkobolných příběhů. Pravda ale zůstává ukryta pod cukrovou polevou. V této knize však Sisi odkrývá své nitro a mnohé vysvětluje. Vztah k manželovi, nepřátelům i nejbližším přítelkyním. Především však k dětem, na nichž se dopustila křivdy nejtěžší a nese podíl viny na jejich tragickém konci. Při psaní tohoto příběhu se autorka pokusila objevit skutečnou Sisi, zbavenou mýtů. Ženu z masa a krve. Přes deset let studovala historické dokumenty, životopisy a cestovala na místa, kde Sisi pobývala.
Vídeň, Mnichov, Maďarsko, Korfu… Zároveň čerpá z osobní výpovědi ženy, která se v rámci léčebné terapie ” podívala zpět” a v jednom z minulých životů se poznala jako “…Elisabeth, které říkali Sisi…” Pro nakladatelství připravuje nový román MARKéTA, princezna světla.
Stojíme-li tváří v tvář nějakému velkému neštěstí, jsme ochromeni šokem a hrůzou, jež nás po nocích provázejí ve snech mnohdy ještě dlouhá léta. Ale nepřipouštíme si nebo nechceme vědět, že se totéž může odehrát v jiném převleku minutu po minutě, den po dni nenápadně, tiše a bez pozornosti veřejnosti všude po celém světě – v oboru zvaném zdravotnictví.Nebývá sice obvyklé, aby se o vážných tématech lehkonoze a vtipně rozprávělo, /x y/ se to však nadmíru podařilo. V knížce bez patosu a vtipně odpovídá na otázky, jak zůstat naživu a přežít bez poškození na duchu a pokud možno i těle lékařskou péči. A také jak se stát správným a odolným pacientem, který si nenechá od zdravotnického personálu líbit často neurvalé a lhostejné zacházení, od lékařů zbytečné přehmaty a někdy i nepotřebné operace, pacientem, který se nejrůznějšími metodami a fígly dožaduje jako platící klient kvalitních služeb.
Tato kniha poprvé odkrývá ohromně široký prostor nespočitatelného množství vztahů mezi lékaři a pacienty. Tím se spisovatelka doslova dostává pod kůži oběma stranám, svléká je, aby alespoň částečně poodhalila jejich kvality, které od nepaměti mají společný cíl – léčit a vyléčit. Lidé v bílých pláštích jsou však v tisícinásobně výhodnější pozici, neboť mají znalosti a prostředky. Pacienti mají pouze sami sebe a svou nemoc. Jsou země, kde se o těchto rozdílech ví o něco více, ale i tam se tento rozdíl smazává jen velmi pozvolna.
Autorka nás provází častými i neobvyklými situacemi ve zdravotních střediscích, nemocnicích či na pohotovostech z hlediska obyčejného občana – zdravého, nemocného, zraněného… Jejíma očima vidíme lékaře z opačného úhlu, než se všeobecně o tomto oboru píše. Nepřipisuje jim výjimečné postavení, naopak trvá na tom, že jejich vlastní ‚zbožštění‘, uzavřenost a rádoby mimořádnost bílého klanu, je spíš ke škodě, než k užitku.
Knížka nám připomíná, že pokud jsou nedbalostí a odfláknutou prací poškozeni jednotlivci, nikdo se nad tím příliš nepozastavuje. Jen tu a tam vyplují na povrch poklidně stojaté vody bubliny z bahna, které je hluboké, přehluboké. Po krk a někdy i na hlavu jsme v něm všichni, kdo se střetli s mašinérií těch, kteří rozhodují o nemoci, zdraví, životě a smrti.
Kniha je napsána velmi kultivovaně a odvážně pojmenovává vše, co se ji nelíbí a co se příčí morálce , logice a často i zdravému rozumu. V tomto je jedinečná a zatím na našem trhu první.
Vhodnou formou pacientům napovídá, jak by si sami mohli pomoci při některých chorobách a jak by se měli chovat v obtížných situacích v komunikaci se zdravotnickým personálem.
I když mají lidé rádi příběhy s dobrým koncem, leckdy to tak nedopadne. Občas totiž osud rozdá špatné karty, a to se pak člověče snaž, aby ses z té bryndy nějak dostal. Někdy totiž skutečně není úniku
Osud zkrátka jen tak nepřelstíš…! Ale tohle známe víme všichni, ať už mladí nebo staří, chudí nebo bohatí, Vědí to i některé slavné herečky, jejichž osudy jsou mnohem složitější, komplikovanější či smutnější, než si kdo dovede představit. Pro tuto publikaci jsem jich vybral jedenáct jimž osud nebyl příliš nakloněn.
Osobní vyprávění ženy, novinářky a matky pěti dětí o svém životě a práci, provázené peripetiemi různých zvratů a náhod. Krátkou část svého dětství prožila v klášteře. Na tuto dobu samozřejmě nelze zapomenout a proto ji tak věrně a sugestivně líčí i v předmětné knize. Vzpomíná na své přátelé a spolupracovníky, které potkávala v různých redakcích novin a časopisů. Autorka, která je velkou obdivovatelkou díla Jana Nerudy, Karla Čapka, Jana Wericha, Boženy Němcové a dalších, je již zkušenou autorkou. Dosud napsala úspěšné knihy Než udeřil bulvár, Zrcadlení vzpomínek, Ať zvoní zvony pro naději. Kniha Láska je to určitě obsahuje velké množství dobových fotografií.
Planeta samých chlapců je slovy Evy Kantůrkové “uzavřeným světem mladých mužů se vztyčenými penisy, hledajícími škvíru, kde se ukojit”.
Je v české beletrii prvním a nezvykle otevřeným pohledem do homosexuální společnosti.
Výkřikem generace ústy opuštěnosti jejího člena.
Předmluvu ke knize napsala Eva Kantůrková a autorem fotografií je Robert Vano.
Na planetě Tantulia se odehrává děj, který tak trochu připomíná nadčasovou pohádku. Hemží se to tu nejrůznějšími stvořeními jako jsou zelení a modří tantulkové, mechušky, křoupové, vlkohadi, draci, čarodějové, šestinozí koně, černí a růžoví skřítkové a mnoho dalších. Není náhoda, že tito tvorové v mnoha ohledech připomínají lidi. Zejména tím, že mají typicky lidské vlastnosti jako je velkorysost, laskavost, odvaha, moudrost, ale i bezohlednost, ješitnost, hamižnost a blbost. Navíc tito tvorové často řeší problémy, které jsou nám blízké. Nešťastná láska, přátelství, výchova dětí, existenční starosti, ale také problémy týkající se životního prostředí. Setkáme se zde jak s problémy jednotlivce, tak i s problémy většího společenství lidí, kterým je například stát nebo mezinárodní společenství. Příběh je okořeněn jemným, místy ironickým humorem, narážejícím na některé negativní vlastnosti, především křoupů. Místy tak může čtenář nabýt dojmu, že se jedná o jemnou společenskou kritiku s lehkým politickým nádechem. Ona kritika je však zakryta pohádkově líčeným popisem jednotlivých říší, kterými musí projet tantulská výprava, aby se dostala do říše zemřelých, kde potřebuje získat Latentník medvědí, a s jeho pomocí tak zabránila křoupům v realizaci jejich ničemného plánu.